Moje cesty Evropou

Úvod

Na 18 denní cestu po Rumunsku vyrážím se svojí ségrou Mončou a bude to po pár letech naše společná akce, tak uvidíme jak to spolu vydržíme  

Jedeme autem a chceme procestovat celé Rumunsko. Máme v plánu vyrazit do hor, za českými krajany do Banátu, k moři,navštívit nějaké památky a když bude čas, tak se podívat do Moldavské republiky.

Přespávat budeme v autě, stanu, chatkách a uvidíme kde ještě. Tak Drum bun.

Deník

 6.-7.9.

V 18h vyjíždím z K.Varů do Prahy, kde nabírám ségru Monču a přes Slovensko a Maďarsko míříme do Rumunska, kam přijíždíme po 15h.

Z Oradei pokračujeme na jih do horské oblasti Apuseni, kde se ubytujeme v osadě Padis u stejnojmenné náhorní plošiny. Kemp tu není, ale dá se stanovat na okolní louce, my nakonec dáváme přednost chatce.

 8.9.

Vstáváme po 6h, protože dnes máme za cíl projít okruh spojující nejzajímavější místa pohoří severního Bihoru, mezi které patří Cetatile Ponorului, soutěsku Galbena a ledovou jeskyni Focul Viu.

Vycházíme v 7.30 po značce modrý a žlutý bod kolem salaše jdeme přes pastviny a dále sestupujeme lesem do údolí Grajduri, odkud už pokračujeme jenom po modrém bodě. Cesta uhýbá do lesa, kterým nejdříve stoupáme k vyhlídkovým místům nad propastí. Značka nás nasměřuje strmě dolů po klouzavé stezce do propasti a odtud k jeskyni Cetatile Ponorului s největším skalní bránou Evropy. Za nízkého stavu vody by měla být jeskyně průchozí.

Potom pokračujeme strmě nahoru, kde se napojíme na žlutý bod a směřujeme k soutěsce Galbena, kam přicházíme kolem 14h. Listnatým lesem sestoupíme až k vyvěračce řeky Galbena a dále na dno soutěsky za pomoci ocelových lan a řetězů. Míjíme asi 8m vodopád a pokračujeme řečištěm, za vyššího stavu vody se dá traverzovat levou skalní stěnou. Tento kaňon vysoký až několik desítek metrů končí u prašné silnice, kde zahýbáme hned vpravo a stoupáme lesem směrem na Focul Viu.

Stezka vede přes pastviny a dále příkrým stoupáním lesní cestou až k ledové jeskyni Focul Viu, kam přicházíme asi v 17h. Po sváče slézáme do jeskyně, kam je sice vstup zakázán, ale nám to nedá a jdeme dovnitř a podle otisků bot rozhodně nejsme sami. Uvnitř velkého dómu, kam proniká světlo skalním oknem, jsou k vidění několik metrů vysoké ledové krápníky a ledopády.

Potom už přes Grajduri míříme zpět na plošinu k Cabana Padis po 12h zajímavém treku s převýšením 600m.

9.9.

Opouštíme hory a směřujeme po silnici připomínající tankodrom na jih do Orastie a pak proti proudu stejnojmenné řeky k dáckému městu Sarmizegetuse Regia.

Toto hlavní město Dáků bylo v roce 106 n.l. vyvráceno Římany, poté co byl poražen poslední dácký král Decebal a vznikla tak římská provincie Dacia. Dnes je tu možné spatřit pozůstatky opevnění s několika branami, dlážděnou ulici, chrámy nebo obětní oltář zvaný andezitové slunce.

Vracíme se zpět 20km prašnou silnicí do Orastie a jedeme dále do Sebesu, u kterého mají být zemní pyramidy Rapa Rosie. Cesta k nim se hledá špatně a až za pomoci místních ji najdeme, ale už máme málo času a za chvíli bude tma, tak to možná zkusíme zítra.

Hledáme nějaký kemp v okolí, ale veškeré pokusy selhávají a úspěšní jsme až ve vesnici Aurel Vlaicu. Kemp je slušně vybavený a vlastní ho nějaký Holanďan.

10.9.

Pršelo celou noc, ale protože jsme večer odevzdali pohanským bohům něco k jídlu a pití, tak se ráno začalo zase vyjasňovat.

Vyrážíme opět k Sebesu najít pískovcové pyramidy Rapa Rosie a dnes jsme úspěšní. Cesta vede po blátivé cestě skrz rozestavěnou dálnici a pak po louce, kde se volně pasou koně a krávy. Červený 800m dlouhý a až 80m vysoký sráz tvoří několik stovek věžiček a pyramid  a dalších bizarních útvarů. Hodně zajímavý místo, které není nijak značeno a tak jsme se museli spolehnout na pomoc místních.

Další naší zastávkou je průmyslové město Hunedoara s největším rumunským hradem z 15.st. Hrad působí z venku impozantně a chvílemi až pohádkově díky množství věží a věžiček a padacímu mostu. Uvnitř je k vidění část původního vybavení, malé etnografické muzeum, část věnovaná Iancu de Hunedoara známějšímu pod maďarským jménem Jan Hunyády. Tento hrad byl alespoň pro mně jeden z nejzajímavějších jaký jsem kdy po svých cestách Evropou viděl.

Odpoledne směřujeme na jih do Banátu za českými krajany. Cesta trvá déle než jsme čekali a hlavně silnice kolem Dunaje je dost rozbitá. Vynahrazují nám to nádherné scenérie na protější srbskou stranu pripomínající norské fjordy. Po cestě si ještě fotíme obrovskou bustu dáckého krále Decebala vytesanou ve skále.

Do Sv.Heleny přijíždíme už za tmy, ale podaří se nám najít ubytování u paní Táborové, kde si domlouváme nocleh na 2 noci se snídaní.

Pozor: Při příjezdu do vesnice uvidíte první hospodu s penzionem, kde obsluhuje sice Čech, ale penzion patří Rumunovi. Pokud chcete podpořit krajany, ubytujte se přímo u nich. Zeptejte se v místním obchůdku, kde točí i české pivo. Naproti přes ulici bydlí Táborovi.

11.9.

Dnes se projdeme v okolí Sv.Heleny, naším cílem je skalní most Kulhavá skála a jeskyně Vranovec.

Směřujeme po červené značce mezi poli okolo větrných elektráren, které hyzdí zdejší okolí. Cesta vede po pastvinách a u rozcestníku po modré klesáme k potoku, vlevo je jeskyně Vranovec a vpravo skalní most Kulhavá skála.

Pokračujeme směrem na další českou vesnici Garnic, jdeme kolem salaše, kde na nás vyběhne smečka ovčáckých psů. Lesem dojdeme na rozcestník k jeskyni Turecká díra, ale jeskyní jsme už viděli dost, tak se otáčíme zpátky do vesnice kam přicházíme po 18h.

V podvečer si procházíme Sv.Helenu, chvíli posedíme v hospodě a pak s Táborovými, kteří zrovna pálí domácí slivovici. Ochutnáváme a ochutnáváme až mě to nějak zmohlo.

12.9.

Balíme a loučíme se s velmi milou rodinou Táborových, kteří nám sebou ještě nabalili domácí ovoce, zeleninu, sýr, slivovici a vyrážíme na sever přes Tg.Jiu ke klášteru Horezu.

Cestujeme dost pomalu, průměrně jedeme tak 60km/h a tak ke klášteru přijíždíme až před 18h. Klášter Horezu ze 17.st. je opevněn silnými hradbami a uvnitř je kostel ozdobený velkým množstvím fresek. Klášter je stále funkční a přebývají zde řádové sestry.

Nocleh najdeme poblíž vesnice Burlusi v malém, ale útulném kempu.

13.9.

Po včerejším deštivém dnu to vypadá na azuro a my po snídani jedeme na sever k vesnici Arefu nad kterou se tyčí zřícenina pevnosti Poienari ,,pravého Drákulova hradu'', který nechal zbudovat Vlad Tepes zajatými Turky. Vyšlápneme si 1480 schodů a pak si užíváme nádherné výhledy do údolí Arges a prohlížíme si zříceninu u jejíž vchodu jsou na kůlech nabodnuté dvě postavy.

Pokračujeme dál na sever Transfagarašskou silnicí vedoucí přes hory do výšky přes 2000m. Klikatící se silnice, která vede kolem jezer Virdaru a Balea, nabízí úchvatné scenérie a je to možná jediný Ceausescův megalomanský projekt, který má i dnes nějaký smysl.

Odpoledne jedeme k Brašovu do městečka Prejmer v jehož centru se nachází malebná citadela obklopující gotický kostel. Je to nejsilnější saská venkovská pevnost, která sloužila místním Sasům jako úkryt před nájezdy Turků. Kromě kostela je zde k vidění více než 270 malých pokojů a část selského vybavení.

Na závěr dne si v rychlosti procházíme saské historické město Brašov, kde si nejprve z venku prohlédneme hrad a potom se couráme starou částí,kde je značné množství obchůdků a restaurací. Jižně od Brašova se nám podaří najít velký a docela levný kemp.

14.9.

Odjíždíme z kempu v Brašově a jedeme na západ do Victorie, odkud se chceme vydat na nejvyšší vrchol Fagaraše i celého Rumunska, Moldoveanu.

Z Victorie jedeme po značce červený trojúhelník asi 2km do malé osady, ze které vyrážíme ve 14h po svých na chatu Turnuri. Cesta vede rozblácenou lesní silnicí, po které mírně stoupáme kolem potoka Arpas. Asi po hodině cesta přejde v turistickou stezku a začínáme stoupat kolem údolí potoka Podragu. Stezka vede lesem, je zdlouhavá a celkem nezajímavá až na pár kaskádovitých vodopádů.

Kolem 18h přicházíme na chatu Turnuri 1520m, kde se ubytujeme a zjišťujeme, že jsme jediní hosté. Chvíli na to se spouští slušný liják a tak jsme zalezlí v chatě a při svíčce mastíme karty.

15.9.

Vstáváme v 7h a bohužel se vyplnily předpovědi z předešlého dne, je mlha, mrholí, fouká vítr a nahoře napadlo několik čísel sněhu a my zvažujeme co dál. Správce chaty kroutí hlavou a říká, že dnes není pro Moldoveanu good day a výstup nám nedoporučuje. Nám se nechce čekat až se zlepší počasí a tak volíme sestup k autu, takže Moldoveanu se nekoná, tak snad někdy příště.

Místo toho se vracíme a přes Brašov jedeme do města Bran na stejnojmenný hrad, který zviditelnil románem Drákula Bram Stoker, ačkoliv tento hrad nikdy nebyl sídlem skutečného Drákuly, Vláda Tepese. Tuto pevnost postavenou ve 14.st. Sasy navštěvuje ohromné množství turistů. Uvnitř je k vidění část původního vybavení, zbraně či mučící nástroje. Z hradu scházíme do malého parku s vesnickým skanzenem a prohlížíme si stánky se suvenýry.

Nakupujeme taky nějaký maso a sýr a večer grilujeme.

16.9.

 Balíme věci a jedeme směrem k Černému moři ke Constantě. Na oběd se stavíme v restauraci, kde si dávám jehněčí klobásku a Monča kuřecí s omáčkou.

Cestou ale ještě zavítáme na přírodní zajímavost, kterou jsou bahenní sopky Vulcanil Noroiosi ležící SV od Buzau. Tyto sopky, nazývané také pekelné brány, jsou až 6m vysoké vulkány, z kterých vytéká bahno a také se v nich tvoří plynové bubliny o průměru až 40cm, které vytváří malé erupce. Hodně zajímavý místo zapadlé v krajině trochu připomínající skotskou vrchovinu.

Od sopek vyjíždíme až po 17h a je jasné, že dnes už k moři nedorazíme, tak kempujeme u jezera Amara severně od Slobozie.

 17.9.

Pokračujeme k Černému moři a cestou se chceme v městečku  Murfatlar podívat na skalní komplex Rupestra, ale bohužel se dozvídáme, že není přístupný, proč to ale nevíme.

V poledne přijíždíme k Černému moři, konkrétně na pláž u Eforie, která sice není moc čistá, ale s čistotou na Rumuny nechoďte. Teplota moře je tak asi 22º a lidí je tu málo, holt je už po sezoně.

Odpoledne si procházíme největší rumunský přístav, Constantu, kde nás nejvíce zaujalo staré město s archeologickými lokalitami, které se nachází podél ulice Tomis směrem k přístavu. Nedříve jdeme do archeologického parku se zbytky římského opevnění, sloupů, soch a reliéfů. Cestou k přístavu míjíme dvě mešity, pravoslavný i katolický kostel a také Ovidiovu sochu na rozkopaném náměstí, bohužel podobně rozkopané jsou i okolní ulice, takže v součastnosti je tu jedno velké staveniště. Za pravoslavným kostelem leží další archeologické naleziště ze 4.-6.st. , akvárium a malý maják.

Noclech najdeme na severu Constanty v kempu přímo u pláže, kterou si večer procházíme a sbíráme mušle. Po večeři dáváme slivku od Aničky ze Sv.Heleny a odlejeme i pohanským bohům, protože poslední dva dny je hezky, tak ať to vydrží.

18.9.

Ráno se nám moc ze spacáku nechce, protože venku fouká silný vítr. Před odjezdem se jdeme ještě projít na pláž a potom míříme na sever k antickému archeologickému nalezišti Histria.

Hned u vchodu je menší, ale zajímavé muzeum a za ním už se rozkládají pozůstatky města ze 7.st.př.n.l. založeného Řeky. K vidění je tu kamenná zeď vysoká až 3m, vstupní brána, kterou se dostáváme po dlážděné cestě k obytným budovám, lázním, chrámům nebo posvátnému okrsku. Docela zajímavé místo, ale chtělo by to detailnější mapku a více popisků.

Po obědě se přesouváme tímto rovinatým krajem, kde jsou nekonečné lány polí a luk, zpět na západ a směřujeme přes Galati  do Bacau, ale policie nás zastavuje kvůli zatopené silnici a tak nás zdrží minimálně o 2h. Kousek za Bacau u velkého parkoviště přespíme v autě.

19.9.

Přes noc opět pršelo a déšť nás doprovází až k městu Bizac.

Asi po 30km přijíždíme k Bizacké soutěsce, která stoupá v serpentinách mezi 300m vysokými skalami a chvílemi i pod nimi. Podél cesty je hodně stánků se suvenýry, kde něco málo nakupujeme a přes soutěsku pokračujeme k jezeru Lacu Rosu. 

 V místní restauraci Rustica si dáváme oběd, já mám Maltoi Borzos, což je jídlo typické pro maďarské oblasti Rumunska, a je to vepřové maso spečené bramborem a polité sýrem. Monča otestuje typicky rumunské Sermale, zelné listy plněné rýží a masem. A všemu předcházela polévka Ciorba.

Červené jezero, jak zní v překladu Lacu Rosu, vzniklo sesuvem půdy a tím pádem přehrazením řeky Bizac. Z jezera trčí pahýly mrtvých stromů a odraz okolních skal dává jezeru, které je jinak kalné, alespoň trochu načervenalé barvy. Okolní stezka značená červeným křížem zabere zhruba hodinu. My pokračujeme dále po modrém trojúhelníku lesem do kopců a po 1,5h přicházíme za stálého mrholení na vrchol skály Suhardu Mic 1345m, odkud  je výhled na Lacu Rosu i okolní hory, bohužel mlha nám je trochu omezuje. Stezek je tu několik a za krásného počasí tu není problém strávit 2-3 dny.

Večer nalezneme ubytování v penzionu Rustica, kde máme malý, ale útulný pokoj s televizí, kde k našemu velkému překvapení chytají i čt24. Po večeři zkoušíme rumunské víno Craita a je výborný.

 20.9.

Ráno vypadá slibně, ale už po cestě do Gheorgheni slušně chčije.

Západně od Gheorgheni leží vesnice Lazarea s malou roztomilou pevností s kamennými hradbami. Uvnitř kromě malinkatého zoo muzea, uvidíte netradiční předměty, které v podstatě nic neznamenají a k ničemu neslouží. V horní věži, ze které je krásný výhled na vesnici, je malá expozice lidového nábytku a krojů.

Další naší zastávkou je letovisko Sovata se slaným jezerem Lacu Ursu, kde se dá v létě vykoupat. Při teplotách okolo 15º nás to ale moc zajímat nemusí. Procházíme si okolní stezku s dalšími minijezírky v jejihž okolí jsou kousky solných hrudek.

Odpoledne trávíme v nedalekém Praidu, kde je hlavním trhákem solný důl s podzemním světem, do kterého se vjíždí autobusem. Dole v dole, 120m pod zemí jsou obrovské chodby, vysoké a široké přes 20m, kde se léčí nemoci dýchacího ústrojí. Dozvíte se tu něco o historii dolu a je tu také lanové centrum, pár soch, restaurace, atd. Pro nás to moc velký zážitek nebyl a vzhledem k ceně vstupného, které bylo nejvyšší ze všech, které jsme platili, jsme mohli solný důl klidně oželet.

Mnohem zajímavější je stezka  se solným údolím kousek za dolem, která prochází kolem potoka a v okolí je spousta solných pyramid, které si můžete i olíznout. Přes potok se dostáváme na místo, kde jsou malé volně přístupné lázně se slanou vodou, která má asi 20º a za hezkého počasí se tu můžete vyčvachtat. Je tu i bouda na převlečení.

Stan postavíme nakonec v kempu v Sovatě, která je stejně jako tato celá oblast, s převážně maďarským obyvatelstvem. 

21.9.

V noci začalo pršet, jinak to na této dovče už asi nebude a déšť nás bude provázet po celý den.

Naším cílem je dnes město Targu Mures, podle průvodce úchvatně krásné. Všechny zajímavosti se nacházejí v okolí náměstí Piata Trandafirilor, na první pohled nás zaujal Palác kultury a hned vedle stojící budova krajské rady s malovanými fasádami a nablýskanými zdobnými taškami na střechách. Na náměstí je také několik soch, pomníků a kostelů a za ním leží citadela z 15.st. působivá zejména při pohledu z venčí, uvnitř toho moc k vidění není.

Zbytek odpoledne nás čeká přesun na sever do města Borsa  ležící mezi Munti Maramures a Munti Rodnei s nejvyšším vrcholem Pietrosul, který bude naším zítřejším cílem, pokud tedy počasí dovolí.

Kemp nalezneme na jižním okraji města, to že jsme v druhé polovině září jediný stan nebo vůbec jediní hosté v kempu, tak na to už jsme si poslední týden přivykli. 

22.9.

Vstáváme kolem 7h a vypadá to, že by nemuselo ani pršet, což by se hodilo, protože chceme vyjít na nejvyšší vrchol pohoří Rodna, který je i nejvyšším bodem Východních Karpat-Pietrosul.

Z kempu vycházíme v 8h a hned začínáme prudkým stoupáním po asfaltce, která asi po 30min přechází ve štěrkovou cestu označenou modrým svislým pruhem s bílými okraji. Po hoďce se cesta mění v lesní a my stále stoupáme do příkrého kopce, kde jsou cedule upozorňující, že se jedná o národní park.

Monče není moc dobře  a schází zpět do kempu, nahoru pokračuju sám a po 11h vycházím nad hranici lesa. kde se rozprostírá plošina na které je meteorologická stanice s chatkou s nedaleko ležícím jezírkem.

Před sebou mám suťovisko zahalené v mracích, už od spodní části jsou vidět sněhová pole, která se zanedlouho mění v souvislou sněhovou pokrývku, kterou postupuji klikatící se stezkou. Po hodině chůze míjím žulové skály ze kterých trčí rampouchy a vylézám na hřeben, kde se vydávám vpravo. Až doposud se dobře značená stezka ztrácí pod vrstvou sněhu a tak jdu po hřebeni podle vyšlapaných stop, které mě ve 12.30 dovedou k malé zděné chatce na vrcholu hory Pietrosul 2305m. Dávám sváču a když to vítr na chvilku rozfouká, tak se pokouším něco vyfotit. Za jasného počasí se dá odsud vidět až na Ukrajinu.

Sestupuji stejnou cestou, nejdřív po hřebeni, kde jsou na pár místech ocelová lana a pak suťoviskem dolů, po teď už rozbředlém sněhu, takže po pár minutách bych mohl boty ždímat. V půlce kopce potkávám jediné dva turisty mířící na vrchol. Když procházím okolo meteo stanice, tak je na chvilku vidět Pietrosul v celé jeho kráse, ale než vytáhnu foťák je opět zahalen v mlze.

Do kempu přicházím kolem 16h a potom si s Mončou procházíme město Borsa, ale to nás nijak zvlášť neokouzlilo.

23.9.

Poslední den na rumunské půdě projedeme SZ část Maramureše, kde se nachází několik dřevěných kostelů zapsaných na seznamu Unesco.

My navštívíme dva z nich, prvním je pravoslavný kostel Biserica din Deal ze 14.st. ve vesničce Ieud, který je jako ostatní celý ze dřeva včetně střechy. Vracíme se přes vesnici Bogdan Voda, kde na zdejším náměstí stojí socha vojvody Štěpána, pozdějšího moldavského knížete.

Další dřevěný malovaný kostel stojí v Poienile Izei, pochází z 15.st., ale k naší smůle je stejně jako ten v Ieud zavřený.

Ve vesnici Barsana si procházíme ženský klášter vystavěný asi před 10 lety podle vzoru starých dřevěných kostelů. Tento areál je volně přístupný včetně interiérů kostela a několika dřevěných staveb, které se zde nalézají.

Posledním místem, které navštěvujeme je Veselý hřbitov v Sapantě. Na tomto hřbitově jsou dřevěné náhrobky v převážně modré barvě a na každém je namalovaný obrázek nebožtíka a veršovaný epitaf o tom jaký byl jeho život či jakou smrtí zemřel. Náhrobků je tu přes 800, ale pokud neumíte rumunsky, tak můžete text spíš jenom odhadovat podle obrázků. Verše jsou psané i s pravopisnými chybami, údajně proto, že řezbář Stan Patras, který před 80 lety z vytvářením náhrobků začal, chodil do školy jenom 4 roky a měl raději pálenku než abecedu.

Přes Satu Mare, kde děláme poslední nákupy, míříme k maďarským hranicím, které překračujeme po 19h.

 La ravedere Romania.

Za Budapeští přespíme v autě a potom už přes Slovensko směřujeme k domovu.

Závěr

Rumunsko je plné přírodních zajímavostí, antických i středověkých památek, Češi by určitě neměli vynechat Banát a je tu samozřejmě i moře, které bych ale příště oželel.

Nám se nejvíc líbilo v pohoří Apuseni a zajímavý mohl být Fagaraš pokud by nám vyšel výstup na Moldoveanu, ale tak máme alespoň o motivaci navíc se někdy do Rumunska vrátit. Dalším důvodem k návratu by byl určitě Banát s českými vesnicemi, které by stálo za to navštívit všechny.

Z památek bych zmínil zejména hrad Hunedoaru, pískovcové pyramidy Rapa Rosie a bahenní sopky Vulcanoil Noroiosi.

Co se týká dopravní situace, tak jsem to čekal horší a až na pár horších úseků připomínající tankodrom to bylo celkem v pohodě, ale je třeba počítat s tím, že cestování je díky vesnicím roztáhlým podél silnic celkem zdlouhavé. Je třeba dát si pozor na volně se potulující se dobytek a psy, kteří hlavně v horách můžou být agresivní.

Ubytování nás příjemně překvapilo, kempy byly většinou čisté, s teplou vodou a splachovacím záchodem z čímž jsme tak úplně nepočítali.

Praktické info

1ron = 6kč

natural95 5.8ron - 35kč

LPG 3ron - 18kč

kempy 2os.+stan+auto 30-50ron - 180-300kč

chatka 2os. 70ron - 420kč

horská chata 2os. 80ron - 480kč

ubytování v Banátu 2os 500kč

vstupy

hrady 5-25ron - 30-150kč

Histria 14ron - 84kč

solná jeskyně 22ron - 132kč

oběd 2os. 40-50ron - 240-300kč

najeto celkem 6100km